Big Trip se stal naším na nějakou dobu posledním velikým výletem. V lednu minulého roku jsme se dověděli, že čekáme přírůstek a bylo nám tím pádem jasné, že už moc možností projet takhle velkou část země nemáme. A když jsme se navíc dočetli v těhotenském průvodci památnou větu pro druhý trimestr:“ Take a trip“, nebylo co řešit.  Šestý měsíc „s bubnem“ jsme tedy strávili (možná pro všechny tři) naprosto nezapomenutelně. Na čtyřech kolech a ve stanu. 

Naše vybavení bylo prosté. Oblečení pro různé druhy počasí v rozdílných nadmořských výškách, náš pověstný kempovací batoh s plynovým vařičem a stan. Jako novinka nafukovací matrace, protože po zatěžkávací zkoušce doma jsme usoudili, že na karimatce se s břichem blbě spí. Spací pytle postačili standardní velikosti, protože plejtváka jsem dorostla až po skončení naší velké cesty.

Vyrazili jsme směrem přes Salt Lake City, Grand Teton, přelidněný Yellowstone National Park, Cascade National Park a jedno z nejkrásnějších míst na zemi Glacier National Park u hranic s Kanadou.

Po cestě dolů jsme nemohli minout Olympic National Park, levandulové farmy ve Washingtonu, slunečný! Seattle, Boeing jako největší lákadlo výletu pro Pavla, Mt. Rainier a sopku Saint Helene. Dech beroucí výhledy kolem oregonského pobřeží jsme trochu nevychytali, protože je kryla tak neprostupná mlha, že ptáci tam tenkrát chodili pěšky.  Zklamání jsme zažili v Redwoodu. Zmateni nedostatečným značením a otrávení protivnou paní z informačního centra jsme pobloudili místy, kam už asi dlouho nevkročila lidská noha. A minuli tak spoustu zajímavostí, které by stály za pozornost.

Asi nejvtipnější na celé věci byla každodenní rutina, kdy šest měsíců těhotná koule žije kočovným životem v půjčeném Dodge Durango. Každé ráno jsme uvařili kýbl vločkové kaše s ovocem, protože konveční potraviny jako chleba, jogurty a podobné pochutiny mne opravdu nemohly na dlouho zasytit. Čaj bylo třeba dělat na snídani a také do termosky, protože snídaně a dopolední svačinky se s každým přibývajícím dnem víc a víc prolínaly rovnou s obědem. Tvořili tak kontinuální dopolední žrací blok. Cesty mezi jednotlivými body výletu měly mnohem víc přestávek než obvykle, protože dlouhé sezení mě nejen nudilo, ale i vyčerpávalo a přivádělo opět k myšlenkám na jídlo. Další významnou povinností dne bylo hledání toalet. V teple každý pije, ale těhotná váží víc, tak i pije víc. A kdo víc pije, musí často, že? Dejme tomu jednou, dvakrát, někdy i třikrát do hodiny. Podle tepla:)  A protože v Americe nemůžete jen tak vyskočit z auta a čupnout si na pangejt, byla naše cesta vlastně výletem za všemi záchody Ameriky. Největší problém se ukázal být v Yellowstonu, protože záchodů je tam sice dost, ale jsou nerovnoměrně od sebe a značené až těsně před odpočívadlem.  A protože je tam zároveň strááášně moc lidí, docházelo k situacím stresovým, až kritickým, kdy člověk hledal velmi originální, neotřelá a hlavně rychlá řešení. A ne vždy byla v souladu se zákonem:)

Tak jako den každého končí ukládáním ke spánku, i u nás tomu nebylo jinak. A to byl čas opravdu nezapomenutelný. Zvlášť, když se spalo v autě. Jak jistě víte, Duranga mají poměrně zvýšený podvozek. Leze se do nich tedy nahoru. A pokud v autě spíte, sklopíte zadní sedačky a nafouknete na ně deseticentimetrovou matraci. Už sklopené sedačky jsou dostatečně vysoko na to, aby se na ně blbě lezlo, ale s matrací, to je peklo. U stropu vám to vytvoří skulinu přesně na šíři vašeho nového těla, ale vy tam jen neležíte, vy se tam samozřejmě musíte do té polohy dostat. To znamená zvednout se, nasunout horní polovinu těla, nakulit se na bok, odpíďalkovat hloub do auta, vsunout nohy a...už to skoro je..ne, ještě uklidit boty a zavřít ty zpropadené dveře. Jakmile dokončíte celou proceduru, nastane lezení do spacáku, kde bezpečně ležící zjistíte následující: Hm, chce se mi čůrat! Takže znova. A několikrát za noc. Ráno se budíte, jak kdyby ani žádná noc nebyla. O tom se Vám na vysoké ani nesnilo, vstávat v takovém stavu a bez pořádné párty. (A co je to proti tomu, co Vás čeká za pár měsíců).

Navzdory všem zvláštnostem, které v sobě nese soužití dvou osob v jednom těle, jsme si užili báječnou poslední dovolenou ve dvou. Viděli jsme kus světa a poznali spoustu zajímavých míst a lidí.  A už teď se těšíme, kam pojedeme příště a jak to bude s miminem vypadat :)

Když se řekne Montana, rozumí se Glacier. Kdo už četl něco o Montaně, pochopí. Park je známý jako Koruna kontinentu. A přízvisku rozhodně dostojí.  K vidění je tu 130 pojmenovaných jezer, nekonečné vodopádů, 25 ledovců (z původních 150 v roce 1850), přes 1000 druhů rostlin (Bear grass) a stovky zvířat. Hojné zastoupení tu mají grizzlyové, černí medvědi, vlci, losi, kamzíci běláci (Mountine goat), tlustorohé ovce (Bighorn sheep). 700 mil horských tras zajistí, aby si každý pěší turista přišel na své. Pokračování zde...

Těšila jsem se na klidný víkend. Po tom minulém v Coloradu, bych si ho snad i zasloužila. Ale místo toho se už od úterý rýsovala vyhlídka brzkého vstávání, dlouhé cesty a nedostatečné sítě toalet. Nejlepší předpověď vln za poslední rok. Prkno pláče v koutě a muž mu utírá slané slzy. Nedá se nic dělat. Jedeme. Cesta kolem mexických hranic do San Diega začíná.

Před sedmou zvoní budík a já si zcela živě vybavuji, jaké to bylo chodit do práce (ano, to má být provokaceJ). Není nejlepší den. Začala vedra, v noci hučí klima a i tak je chvílemi odporné horko. Nekvalitní spánek je podpořen slehlými polštáři a proleželou matrací, kterou už není jak otočit k získání rovné plochy.

Muž už při prvním pohledu nepochybuje o tom, že jeho žena dnes vstává zadkem nahoru. Chválí mi lehoučké šatečky bez ramínek, ale je to jako házet perly sviním.

Po šesti hodinách klouzání na kožených sedačkách našeho Duranga jsme konečně na místě. Jsem zaražena, místo je nové. Výborná začátečnická pláž, ujišťuje muž. Pláž řečeno hodně s nadsázkou, protože úzký mokrý proužek posetý vyplavenými chaluhami a hejny much rozhodně není nic ve smyslu pláže, kterou si představí tepla lačný středoevropan. A když jsme u toho tepla, fouká. I domorodci chodí v mikinách. Čeho je moc, toho je příliš. Jdu se obléct. Zběžně přelétnu útroby vozu a pokládám zásadní otázku, která ovlivní celý náš výlet. „Kde je taška s oblečením?“

„Kde je taška s oblečením“, opakuje zmatený muž a očima zoufale hledá modrou kabelu, která klidně leží v Phoenixu u noh naší postele. Bylo to ten den první, co mě opravdu pobavilo. Smála jsem se na celé kolo tomu mužovu zmatení a očím, které prosebně kouzlí alespoň čisté trenýrky. Nevykouzlily. A mě u toho smíchu došlo, že jsem na studeném výletě v krásných lehkých šatičkách bez ramínek.

Ale surf, neopren a Pavlovy plavky čekaly v pohotovostní poloze v jiném vaku, takže výlet zachráněn a můj den taky celkem jasný – odpoledne v autě. Po dopoledni v autě překvapivé a osvěžující.

Druhý den byl také surfovací. Problém nastal v okamžiku oblékání koupacího úboru. Po noci v kempu se auto proměnilo v mraveniště s hlavní centrálou v mužových plavkách. Hrdinně vyklepal ztracence lezoucí po povrchu a skočil do plavek se zvoláním, že ty v podšívce musí rychle utopit a zmizel. Já potom trávila chvíle v autě nesmírně záživným zamačkáváním mravenců a těšila se, až tenhle výlet skončí.

Žili zde indiáni kmene Anasazi, kteří jak se záhadně objevili, tak záhadně zmizeli. Svá sídla postupně přesunuli pod hůř dostupné převisy skal této oblasti. Tady se starali o své živobytí, ale díky pískovci (hlavnímu stavebnímu prvku a suroviny na výrobu pomůcek jako jsou mlýnky na obilí a dalších), jehož prach se i příměsemi usazoval v jejich těle, se nedožívali vyššího věku než 35 – 40 let. Dospělí 15 ti letí otcové a matky od rodin balancovali ve výškách se svými ratolestmi na zádech a zabraňovali tím rozvoji závratí. Ani klaustrofobie tu neměla šanci a proto návštěvníci se strachem z výšek, uzavřených prostorů, nebo nemocní se srdcem, mohou vstupovat pouze na vlastní nebezpečí s vědomím, že pomoc se k nim dostane pouze vrtulníkem za nezbytné účasti vlastního tučného šeku jako výrazu vděku vyslaným záchranářům.

Celý článek ZDE
 

Můj muž to se mnou myslí dobře. Chce, abych viděla svět. Rozšiřovala si obzory. Netěší ho pouhý výklad věci. Rád mě vozí do dálek, a čím je starší, tím víc vyznává heslo, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní.

Na konci května tu měli amíci svátek a tím i prodloužený víkend. Výběr výletu byl jasný, pojedeme do Colorada. Byli jsme tam loni jen jednou a to rozhodně nestačí.  

Celý článek ZDE

Můj muž to se mnou myslí dobře. Chce, abych viděla svět. Rozšiřovala si obzory. Netěší ho pouhý výklad věci. Rád mě vozí do dálek, a čím je starší, tím víc vyznává heslo, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní.

Na konci května tu měli amíci svátek a tím i prodloužený víkend. Výběr výletu byl jasný, pojedeme do Colorada. Byli jsme tam loni jen jednou a to rozhodně nestačí.  Na sobotu byl v plánu Mesa Verde National Park, stolová hora plná indiánských puebel z 12.století. Jeden z mála amerických parků zařazených ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Strávili jsme tu celý den. Po dlouhé cestě z Arizony nám hodiny na slunku bez možnosti stínu příliš neprospěly. Unavení jsme se večer vydali směr Durango. K městečku, které je vstupní branou do hor. Našli jsme si šikovnou restauraci s dobrým hodnocením na internetu a já s nohama křížem, hladová, spařená, s vyhlídkou splachovacího záchoda, spěchala ke dveřím lákavého podniku. Ten už na první pohled zcela neodpovídal naší obvyklé cenové kategorii. Bílé ubrusy s umně poskládanými ubrousky, několik druhů skleniček a příborů a lidé ve večerním. Muž se zarazil, ale stačil mu jen letmý pohled na můj výraz soustředěný směrem k močáku a pohled do jinak prázdné ulice uzavřených podniků. Usoudil, že dnes už jsem si užila světa dost a vstoupil. Rozmačkaní z auta jsme byli uvedeni ke stolu, najedli se, jak nikdy v životě, výborného jídla, popili předražené nápoje, zazdili se desertem a se zavřenýma očima zaplatili sumu 95 dolarů za večeři. Přes tu cenu, považujeme návštěvu místa za jeden z vrcholných kulinářských zážitků.

Nasycené a spokojené nás už nemohli překvapit jeleni, sobi, zajíci, ba ani vzrostlý medvěd. Bylo jich tento víkend tolik, že jsem si říkala, čím ty vozovky v Coloradu potírají, že se na ně zvěř chodí pást. Neomylně se vynořila vždy mimo značku Pozor zvěř. Sobů a jelenů bylo tolik, že jsem čekala, zda sebou netáhnou ještě Santa Clause.

Na neděli jsme měli v plánu cestu do Ouray, malebného hornického městečka v horách a na výběr ze dvou možností. Buď po silnici okolo hor, nebo přes hory o 100 mil kratší cestou. GoogleMaps se tvářil, že cesta přes hory je v pohodě sjízdná. Při podrobnějším zkoumání muž zjistil i další informace. Podle jiného webu se jednalo o dirtroad zvaný Enginner Pass s maximální obtížností 3 z 10, 4x4 samozřejmostí. Naše Dodge Durango sice mělo náhon na všechny čtyři kola, je to však přece jen městské SUV.

Z městečka Lake City jsme na třetí pokus odbočili ze silnice na prašnou cestu. Ta pozvolna stoupala do hor. V této oblasti se ještě v minulém století těžily různé nerosty a zbylo tu několik polorozpořených ghost townů. Byl konec května, to v Coloradu začíná jaro.  Kvetly pampelišky, cesta byla čerstvě vyspravená. Legrace začala až za značkou 4x4 nutností, kdy jsme absolvovali terén ne nepodobný skalnatému svahu se sutí na úbočích hor. Vyhrkaní hodinou cesty lesem po kamenech a suti, jsme vyjeli do blátivého království. Trochu nás zarazilo, že potkáváme v květnu zaparkovaný sněžný pluh, ale nedbali jsme. Ona odpověď se naskytla záhy. Ve 4000 metrech nebylo po jaru ani památky. Ale pokud náhodou byly sněhové koridory menší, než naše auto, výhledy stály za to.

Do Ouray jsme nakonec nedojeli. Na vrcholu jsme se dověděli, že cesta není tímto směrem sjízdná a ani zkušení wrangleristé si na ni netroufali. Nebylo na místě riskovat, a proto jsme celou dlouhou cestu po kamenech a blátem (pozn. …je dobré si v blátě zavírat okno, kola se občas protočí a auto zevnitř nemá stěrače) absolvovali znovu. Bylo to náročné, ale rozhodně to stálo za to :) Koukněte na fotky :)

Fotogalerie

Poznámka (pokud si chcete přečíst komentář k fotografii, je nutné zmáčknout po otevření alba značku "i" nad fotkou.

Prohlédli jsme si krásné kousky v prodejně, nechali si poradit od prodávajícího a po chvíli se i Pája osmělil k demo jízdě. Napoprvé si netroufl na žádného macka, ale Fat Boy byl dostatečně těžký na to, aby člověk věděl, co drží a cítil trochu toho strachu, aby to někde nepoložil. Co trochu, Pája seděl na motorce po deseti letech a za krkem měl naloženou ženu. Nevím, kdo z nás se bál víc, když to cukalo a na křižovatce zdechlo. Já se modlila, aby jen věděl, kde to má brzdy. Ukázalo se, že ví. Jízda se po pár stech metrech stala plynulejší a nakonec jsem si to užila i já. Má to něco do sebe, to cestování na motorkách. Jen na dlouhé vzdálenosti by to chtělo něco většího a pohodlnějšího:-) 

Video od Roberta

Mezi nejkrásnější zážitky ale patří náš první zahraniční Silvestr (ano, peciválové, co nikdy nevyjeli slavit ani na Slovensko:).  Celý den jsme strávili v Monterey u moře, večer hráli hry a sledovali ohňostroj ve vánočně vyzdobeném San Francisku. 

Dlouho jsem si lámala hlavu, odkud pochází moje představa San Franciska. I z obrázku ho člověk vnímá jako euforii v prášku. V mých myšlenkách bylo doposud San Francisko tou pravou Amerikou. Nikdy předtím jsem ho na vlastní oči neviděla a nikdy předtím mě ani moc nezajímalo. Ale přeci jen mi přišlo známé. Odkud?

Pamatujete?

Pamatujete se ještě někdo na jeden z prvních seriálů, které přišly po revoluci s názvem Plný dům? Na jeho znělku? V ní byla Amerika, o které mluvím. Slunce, moře, mrakodrapy. Děti, které seděly v autosedačkách a měly plné pokojíčky hraček. Rodina, co jezdila na výlet kabrioletem, vlastnila elektrickou kytaru a bydlela v domě jako z pohádky ve velkoměstě s názvem San Francisko.

  Zdroj: Youtube

Naše San Francisko

Kamarádka Baruška žije se svým přítelem přímo v jeho srdci. V milém malém bytečku, kterému jsme i my mohli na několik dní říkat doma. Společnost jim dělá fenka Jasmínka, která byla spolu s Barčou, naší průvodkyní po městě a jeho okolí.  

Naše seznámení s Jasmínkou bylo zcela všední. Takové, jaké znají všichni majitelé a přátelé pejsků. Díky své nepozornosti jsem nedovřela víčko dózy s buchtou a tašku s dózou jsem odložila už ve výtahu důvěřivě na zem. A stejně důvěřivě našla Jasmínka jádro pudla a do buchty se pustila. Rázem jsme byly kamarádky. Ona věděla, že jsem ta paní s buchtou a já zase doufala, že jí nebude po buchtě zle, aby nám to naše přátelství vydrželo. Nebylo. Dokonce na nás, holka zlatá, pobafávala ráno, když jsme podle jejího názoru dlouho meškali v posteli:-) Tomu se říká přijetí do smečky.

Prohlídku San Franciska jsme zvládli za doprovodu našich průvodkyň za jeden den. Jezdili jsme u toho autem, parkovali, kde se dalo. Kde se parkovat nedalo, jezdil Pavel krokem a já vyběhla z auta, fotila a zavčas naskočila. A dojmy? Asi nejpěknější město, které jsme v USA navštívili!

Zatímco se lednové dny líně stékají jeden v druhý, pomalu se otepluje a začíná jaro, tak nám utíká čas, který jsme už dávno měli využít k napsání trochu podrobnější zprávy o čase vánočním. Ten jsme poprvé v životě trávili oba daleko od rodiny a přátel. Dokonce i všichni naši čeští sousedé z apartmánů jeli zkontrolovat českou zimu. A sami samotincí  za dalekou louží jsme využili nabídky mé spolužačky a jeli trávit část svátků vánočních a silvestra do San Franciska.

Pozornému čtenáři jistě neunikl náš první článek o cestách do Kalifornie. Dlužno podotknout, že veškeré naše cestování probíhalo po zatím relativně krátkých trasách. Ale San Francisko, to je výzva. 1000 mil dlouhá cesta může jednoho časného rána začít.

Tašky nacpané teplým oblečením, které nám pomůže odolávat prosincovým teplotám Kalifornie, jsou připravené v autě a nám nezbývá než nastartovat a užívat si cesty. Směrem k moři není tak nudná, jako třeba cesty po Nevadě. Krajina se mění snad každou hodinu (no, možná dvě). Po třech hodinkách  je moje oblíbená značka: Pozor státní věznice, neberte stopaře! A já vím, že chvíli po ní je úchylná benzínka, kam chodí chlapi na dámské záchody a v kabince se nezavírají. A tam zastavujeme obvykle na záchod (nejsme úchyláci, mají levný benzín a navíc v těch končinách není moc výběru).

                                                                        Cesta Arizona - Kalifornie

Trasu do San Franciska  jsme si rozumně rozdělili na dvě části. První den jsme překonali nekonečnost vyschlých plání Arizony a Kalifornie, projeli zběsilým LA a zastavili v dánském městečku Solvang. Jeho fotografie jste mohli vidět na našich starých stránkách, ale zažít ho v zimě o Vánocích, to je něco úplně jiného. Městečko je výše položené, silnice k němu se klikatí vinařskou a farmářskou krajinou. Tomu odpovídají i noční teploty pod bodem mrazu. Snažím se nafotit stylovou hrázděnou architekturu ze stativu foťákem, který už jen těžko ostří. Čím více prodlužuji expozici, tím víc se můj muž "tváří". Chápu ho, tohle je část výletu pro mě. Ve městě totiž není jediný stánek s jakýmkoli teplým (alkoholickým) nápojem. Jsme jedni z mála exotů, kteří do mrazivé noci dobrovolně vylezli.

Druhý den z rána vyrážíme znova na cestu. Projíždíme Highway 1 a zastavujeme v místech, na která před půl rokem nezbyl čas. Dokonce se pokoušíme dostat i do Hearst Castle, jediného zámku na kalifornském pobřeží. Ovšem v okamžiku, kdy zaostříme na cenu, je rozhodnutí jasné. Takové děsivé love za procházku cizí ložnicí nedáme. A dobře, že tak. Amerika se o vánočních svátcích rozhodla zřejmě celá přemístit a díky tomu jedeme až do San Franciska střídavě v koloně. Zdržení ve jménu rekonstrukce se snažíme dohánět. Ale kdo zná Highway 1, ten ví, že o závodění nemůže být řeč. Naopak, díky nekonečně dlouhým úsekům souvislé středové čáry funíme předjezdcům na záda, aby se alespoň přiblížili předepsané rychlosti a nezdržovali provoz. Co naplat, kochají se. Ale pokud se stane, že máte úsek cesty volný pro sebe, nebo se Vám podaří loudala předjet, užíváte si krásných zatáček a zákrut. Řídím samozřejmě já. Když zatáčky neřídím, tak je problinkám.

Ale znáte to. Když se člověk nechá unést krásou pohybu a točením volantem. To si ani nevšimnete, jak je občas zatáčka zatočená. Prozradí to až hvízdání kol. A to si můj muž (jako každý muž, který sedí vedle ženy řidičky) samozřejmě nemůže nechat ujít. "Co to bylo?" ptá se. Sedím jako pěna, pak pípnu:" Že by meluzína?" "Meluzína, jo?" "No, znáš to, ne? Vítr pod kolama?" "Hm, zajímavé,"praví muž hledaje přitom slova, kterými by mne pokáral. Nenachází, odzbrojila jsem ho. A pak, že se na všechno nedá najít logické vysvětlení. "Tak si hlavně přibrzdi, ať nemáme vítr pod kolama i támhle v té zatáčce," říká už smírně a já vím, že mám vyhráno:-) 

Josefov, bývalé pevnostní město, nyní součást města Jaroměř, je znám především díky stejnojmenné pevnosti. Velkému obrannému projektu za 10,5 milionů zlatých, který začal v roce 1780 vznikat na ploše větší, než je monacké království, se můžeme obdivovat dodnes.

Krkonoše a Orlické hory tvoří (spolu s dalšími horami) už od pradávna přírodní hradby a zamezují snadnému přístupu do Čech. Mezi nimi se nachází průsmyk tvořící jeho vstupní bránu. I za hradbou hor se kdysi nalézalo území patřící k Českému království, jenž teprve za vlády Marie Terezie připadlo Prusku.

Prusko bylo zemí výbojnou a sjednotilo později pod svojí nadvládou německé státy a vytvořilo jeden velký územní celek – Německo.  Ale ještě před sjednocením Německa zabralo Prusko území Slezka a Kladska, území původně patřící ke koruně české. A protože i toto území jim přišlo málo, dělali si dělali zálusk i na další část Čech a Moravy. A právě tady se začíná psát historie pevnosti Josefov. V cestě jim stály hory. Bylo tedy potřeba využít každého průsmyku, který nabízel snadný přechod pro vojska.

Útok započal. Vojska vtrhla do Čech kolem Náchoda. K jejich překvapení se ale u osady Ples, nedaleko královského věnného města Jaroměř, nacházelo polní opevnění, táhnoucí se až k pevnosti Hradec Králové. Právě toto polní opevnění zabránilo, aby se vojska útočníka mohla řádně rozvinout a zahájit bojové operace. Ani úhybné manévry nepomohly. Obránci dávali dobrý pozor a měli šikovného velitele, který bedlivě sledoval, co nepřítel koná a hned na to reagoval. Nakonec musel útočník s hanbou odtáhnout zase tam, odkud přišel. A na místech polního opevnění začala vznikat mohutná bastionová pevnost. Pevnost Josefov.

Kilometrová prohlídka trvající asi hodinu Vás zavede do podzemí a kasematů sloužících k ubytování vojáků. Mimo podzemí a výhledů z pevnosti zde můžete dnes vidět i originály soch od Matyáše Bernarda Brauna.                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Video Josefov

Autor:  Martin Pleyer   www.plaja.cz

Dokument pro ty,  kteří vyjíždí do USA v méně než 21 letech. Text psaný v angličtině upravte podle potřeb, text v češtině stačí nahradit aktuálními informacemi a vymazat :-)

Datum:

Adresa rodičů:

Jméno:

Ulice:

Město, PSČ:

Stát:

Phone Numbers:

(Work):

(Home):

Email: 

To:

Adresa dítěte:

Jméno:

Ulice:

Město, PSČ:

Stát:

Declaration

We declare, that we agree with a journey of our daughter ………….......... (born …...........….) to visit her cousin ………….......… living in …..………. We also agree with her tourist travels within U.S. accompanied by her cousin. We are familiar with the destinations she wants to visit.

                                                                                                          ..........................................

                                                                                                                  Podpisy rodičů

Vede Mojžíš svůj vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá:
"Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady?"
"Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí!"
Jdou dál, po dalších dvou dnech:
"A co tady, zůstaneme?"
"Ne, tady to taky nějak smrdí!"
Jdou tedy dále a Mojžíš zase:
"Tak tady, ano?"
"Ano, zůstaneme - tady nic nesmrdí."
....a tak od té doby mají Židé čistý vzduch - a Arabové ropu!
 

George: Condi! Nice to see you. What´s happening?
Condi: Sir, I have the report here about the new leader of China.
George: Great. Lay it on me.
Condi: Hu is the new leader of China.
George: That´s what I want to know.
Condi: That´s what I´m telling you.
George: That´s what I´m asking you. Who is the new leader of China?
Condi: Yes.
George: I mean the fellow´s name.
Condi: Hu.
George: The guy in China.
Condi: Hu.
George: The new leader of China.
Condi: Hu.
George: The main name in China.
Condi: Hu is leading China.
George: Now whaddya´ asking me for?
Condi: I´m telling you, Hu is leading China.
George: Well, I´m asking you.Who is leading China?
Condi: That´s the man´s name.
George: That´s who´s name?
Condi: Yes.
George: Will you, or will you not, tell me the name of the new leader of China.
Condi: Yes, sir.
George: Yassir? Yassir Arafat is in China? I thought he´s dead in the Middle East.
Condi: That´s correct.
George: Then who is in China?
Condi: Yes, sir.
George: Yassir is in China?
Condi: No, sir.
George: Then who is?
Condi: Yes, sir.
George: Yassir?
Condi: No, sir.
George: Look Condi. I need to know the name of the new leader of China. Get me the Secretary General of the U.N. on the phone.
Condi: Kofi?
George: No, thank´s.
Condi: You want Kofi?
George: No.
Condi: You don´t want Kofi.
George: No. But now that you mention it, I could use a glass of milk. And then get me the U.N.
Condi: Yes, sir.
George: Not Yassir! The guy at the U.N.
Condi: Kofi?
George: Milk! Will you please make the call?
Condi: And call who?
George: Who is the guy at the U.N.?
Condi: Hu is the guy in China.
George: Will you stay out of China?
Condi: Yes, sir.
George: And stay out of the Middle East! Just get me the guy at the U.N.
Condi:Kofi?
George: All right. With cream and two sugars.

Krocanobraní

·         Hovězí maso

·         Čínské zelí (pro dva stačí ani ne půlka)

·         Sezamová semínka (já s nimi nešetřím, dávám celou hrst)

·         Sójová omáčka (tak aby v mističce tak do půlky zakryla maso)

·         5 stroužků česneku

·         Sůl

·         Koření dle chuti – koriandr, kurkuma…

Hovězí maso nakrájíme na tenké nudličky. Lehce osolíme a naložíme na 30 minut do sójové omáčky. Můžeme přidat prolisovaný česnek (2 stroužky), ale já ho z 90% zapomenu. Zelí nakrájíme na proužky.

Zprudka krátce orestujeme na kolečka nakrájený česnek a čínské zelí. Jen taky, aby zelí bylo stále křupavé. Zeleninu přendáme do mísy, pánev rozpálíme a osmahneme maso. Potom k masu přimícháme orestovanou zeleninu, přisypeme sezamová semínka a případně koriandr, nebo jiné koření, co přijde pod ruku.

Kdo má rád, může přidat k zelí i papriku. 

Nouze naučila Dalibora housti. Protože už nás nebavilo po večerech křoupat pořád ty samé mastné barevné pochutiny s názvem brambůrky, dělám čas od času zobání, jehož základem je listové těsto. A protože ne každá země má v supermarketech úhledné balíčky listového těsta za 25 korun musím se posnažit osobně.

Na listové těsto potřebujeme dvě těsta.

První těsto - smícháme:

·         250 g hladké mouky

·         250 g rozměklého másla

Druhé těsto – smícháme:

·         3 lžíce teplé vody

·         1 lžíce octa

·         250 g hladké mouky

·         Špetku soli

·         1 vejce

·         Teplá voda na doředění (asi 4lžíce)

Druhé těsto v případě potřeby doředíme teplou vodou. Rozválíme ho, zabalíme do něj první těsto a vložíme do ledničky nebo mrazáku. Minimálně na 15 minut. Z obou těst potom vyválíme větší placku, kterou přeložíme na polovinu a tu ještě na čtvrtinu. Zopakujeme ještě 2x než je použitelné. Ano, velice časově úsporné těsto. 

Datum:

Adresa hostitele:

Jméno:

Ulice:

Město, stat, ZIP code:

USA

Phone Numbers:

(Work):

(Home):

Email: 

To:

Adresa návštěvníka:

Jméno:

Ulice:

Město, PSČ:

Stát:

Dear……,

I invite you to visit us and spend your vacation in USA with us. We have a plan to visit famous tourist places like Grand Canyon National park, Las Vegas, San Diego, etc. It will also be an opportunity for you to see and experience the American culture and lifestyle.

I will be taking care of your USA tour expenses, including the car fares, housing, food and other personal expenses.

Sincerely,

…………………………………………

Jméno, příjmení, podpis

Potřebujeme:

2 hrnky hladké mouky
1 hrnek pískového cukru
1 hrnek kakaa na vaření
1 kypřící prášek do pečiva
1/4 hrnku oleje
mléko dle potřeby (asi 1,5 hrnku)

Z uvedených surovin vypracujeme řídké těsto. Pečeme v předem vyhřáté troubě na 180 stupňů, čas určujeme podle množství těsta. Já používám běžný hrnek, do kterého si vařím čaj, asi 1/4 l, peču zruba 50 min. Z vlastní zkušenosti - lze nacpat jak do pekáče, tak do formy na muffiny (stačí péct jen krátce). 

A přátelé, je to výborné. Pája, který nejí sladké tuto buchtu zpracoval během jednoho dne!

Ona je učitelka, on inženýr. Protože protiklady se přitahují, ona nemá ráda sport, on ho miluje. On vnímá cizí jazyky jako výzvu, ona jako nutné zlo. Ona nesnáší vaření a on tak rád jí. Ale přeci jen máme něco společného. Rádi cestujeme, máme oblíbené stejné seriály, filmy, knížky, kamarády, životní tempo a jeden druhého. 

Naše soužití je někdy velice komické, protože jsme si oba zachovali mladého ducha, kterého omezuje v rozletu pouze ten druhý. Takže třeba on nemůže mít surf a model letadla vystavený v našem malém obýváku a ona nesmí tahat domů veškerou opuštenou zvěř od popelnic. On se musí mít na pozoru, protože ona stále nesouhlasí, že nejlepší investicí do společného života je nákup sportovního letadla, neboť na rozdíl od nemovitostí neztrácí na ceně. A ona nesmí drážtit řečmi o tom, že si místo kočky chce pořídit ochočenou lišku.

A protože jsme teď ve fázi, kdy zase bydlíme na druhé straně zeměkoule než naše rodiny, začínáme tenhle blog, aby se Ti doma bez nás náhodou nenudili:-)

P.S. Prý RC model letadla. Velice důležité....!